Spoj

Dům, který je zhmotněním filozofie o dobrých oknech. O spojení architektury a přírody. O pouštění síly přírody domů. O vycházení ven. 

Showroom oken, dveří, posuvných skleněných stěn. Kde je možné nejen vidět, ale i zažít. 

Místo protkáné rozmanitým řešením oken, dveří. Jako představení možností i experiment s formou a funkcí. Od posuvných velkoformátových skleněných stěn po menší, specifická okna. V různých materiálech, detailech. Rovněž i provedení nevšední. Posuvná okna, která se vznášejí na energetickém poli, což umožňuje odsunutí i abnormálních velikostí. Pivotové dveře. Sedací okno, ve kterém se sklo odsune a ocitáte se v zahradě. Okno levitující uprostřed skla. Okna a dveře obložená mosazí nebo cortenem.

„Louka vešla do domu, stromy na hřebeni také. Vycházíme ven.“

spojení

Aby vyzněly pravé podstaty oken, dostal dům náruč, která přivádí louku a propojuje interiér a zahradu v jeden prostor. Otevřel se dalekým výhledům i síle atmosfér zvenčí.

ze skladu obilí

Dům se znovuzrodil rekonstrukcí družstevní haly z roku 1950, která sloužila jako sklad obilí. Ten byl uzavřen do sebe, cestou i plotem oddělen od louky.

Kopce

„Schodiště zobrazuje siluety okolních Bílých Karpat, které se pyšní svou jedinečnou přírodou. Vyrobeno z masivního dřeva, čtyřiceti kubických metrů borovice, je ztělesněním přírodní krásy. Hmota ve tvaru kopců představuje spojení síly přírody a dovednosti lidské ruky, navazuje na kulturní dědictví, tradice řemeslné výroby a práce se dřevem. Tvar schodiště slouží zároveň jako jakýsi amfiteátr, kde se lze potkávat nebo pozorovat krajinu skrze obrovské okno, protože pohled odněkud někam je zásadním tématem tohoto místa.” Maxim Velčovský

Krajinou

“Propsat krajinu. Vyslovit Člověka. Prošeptat čin. Zevnitř ven a zase naopak. Propsat se skrz. Tlukot, klid, smíření. Krajina vstupující z venku dovnitř. Skrz. Lineárnost a oproštěnost od efektů pro efekt. Lehkost a nespoutanost. Dialog s Valašskou krajinou. Pigment nanášený ze zadní strany prostupující skrz plátno a tiše promlouvající směrem do prostoru. Tušit nevýslovné.” Lukáš Musil

Architektura vzešla z úvah o dobrých oknech a jejich schopnosti utvářet prostor i atmosféru skrze propojení s okolní krajinou. Dům se znovuzrodil rekonstrukcí družstevní haly z roku 1950, která sloužila jako sklad obilí. Původně uzavřený objekt se symbolicky i fyzicky otevřel. Z bariéry vzniklo propojení domu, louky i dalekých výhledů. Aby vyzněly nejsilnější podstaty oken. Říká se mu Spoj.

„Chtěli jsme si vytvořit příjemný prostor pro práci. Taky místo, kde ukážeme naše výrobky. Okna, dveře, posuvné stěny. Kde je bude možné nejen vidět, ale i zažít. Asi právě okolní příroda a kopce ovlivnily naše vnímání architektury v blízkém vztahu s přírodou. To si tady každý den připomínáme.“

Architekturu a atmosféru domu formovaly myšlenky o dobrých oknech. O zhmotnění filozofie spojení architektury s krajinou. O otevřenosti domu krajině, o plynulém přechodu interiéru a zahrady, o nerušených výhledech. Ale i chtění, aby dům naopak v krajině nerušil. Je tak drsnější a tmavší navenek, střídmý a klidný uvnitř. Hmota architektury je prolnutí mezi dvěma objemy, původní halou s tradičním tvaroslovím se sedlovou střechou a novou betonovou náručí, která otevírá dům směrem do krajiny. Ta přivádí louku k domu a vychází se do ní přímo z kanceláří v patře ve výšce 5 metrů. Původně byl dům cestou i plotem oddělen od louky. Stěnami uzavřen do sebe.

Tvar původní haly byl zjednodušený na nejzákladnější linie, pro vyznění obou hmot. Ze tří stran je dům jako monument. Směrem do krajiny, kterou byl přihrnut a zjemněn, jako lehká horizontála. 

Aby vyzněla ocelová konstrukce v interiéru, byla hala zateplena zvenku a doplněna o černý dřevěný obklad. Do dřevěného objemu domu jsou vyříznuty čtyři průřezy. Na čelních štítech se nachází vždy jedno okno. Největší o rozměru 9 × 3,2 metru na hlavní fasádě. To i naznačuje, co se v domě odehrává, a slouží jako signifikantní znak pro příchozí. Na opačné straně se naopak objevuje okno nejmenší, pitoreskní.

Do bočních stran domu jsou zapuštěné balkony. Umožňují přímý vstup ven z jednotlivých kanceláří, na jižní straně přecházejí v terasu a navazující zahradu. Rovněž fungují jako stínění, v létě chrání interiér před přehříváním, v zimě propouštějí nízké slunce. 

Místo bourání a nové stavby bylo využito stávajícího objektu. Zateplením a výměnou oken se snížila energetická náročnost. Dům se v zimě prohřívá jižním sluncem, v létě je chráněn přesahem střech a balkonů. Tím eliminuje potřebu klimatizace, v horkých dnech je možné využít podlahové chlazení. Střecha je osazena solárními panely zapuštěnými v líci střechy, které splývají s černou hmotou domu. To domu napomáhá nerušit v krajině.

Materiály i barevnost definovaly úvahy o střídmosti pro vyznění sil přírody uvnitř a splynutí v krajině vně. Fasáda je obložena černě natřeným modřínem s viditelnou kresbou dřeva. Beton je probarven do odstínu pískovce a litý po vrstvách, aby působil jako přírodnina, nikoli technicistně. Interiér je bílý, galerie pro obrazy do krajiny. S prvky z běleného smrku, přírodního dubu, tmavě šedého betonu a lnu. Výraz a charakter navazující na tradiční valašské stavby.

Prostor interiéru utvořily zapuštěné balkony, otevřený krov i středová chodba napříč domem. Po stranách jsou umístěny kanceláře a zasedací místnosti, uzavřené pro nerušenou práci. Střed domu je otevřený jako společné náměstí. Skrze posuvnou skleněnou stěnu se propojuje se zahradou a loukou. Vybavení vzniklo na míru domu. Stoly, police, kuchyň byly vyrobeny ve vlastní dílně. Kovové doplňky i sedací soupravy nedaleko. Typové produkty jsou spíše výjimkou – židle Ton, Audo nebo LD Seating a vybavení v kancelářích. Design nábytku neodvádí pozornost, dekorace téměř chybí. Prostor naplňují především všudypřítomné výhledy do krajiny a síla zvenku vpuštěná. To dotváří momenty prostoru. Struktury, světlo, tma, proporce. Výšky, rytmus, přechody mezi otevřeným a uzavřeným. Překvapení.

Zahrada, která dům obklopuje, je pokračováním okolní přírody. Vysázena byla ze stromů a rostlin z blízkého okolí. Duby, jedle, břízky, lípa. Louka s ovocným sadem. Jabloně, trnky, třešně. Na betonové přístavbě nízké borovice a lesní jahody. I růže šípková nebo hloh.

„Průmyslové haly často působí jako jizvy v krajině. Tady se snad ukazuje, že i stavby této velikosti a účelu lze tvořit nebo rekonstruovat, aby na krajinu navazovaly a nerušily její síly a klidy.“