vila Nic

Uvnitř je venku. Zahrada prošla domem. Pět stěn v zahradě. Mezi prázdnem. Mezi průhledy. Zafouká, prosvitne. Projde se. Okna? Když je třeba, jsou. Když je třeba, zmizí. Zvenku taky nic. Nikde nic. Snad. Snaží se zmizet v krajině, aby to, co si bere, nerušila. Prostor prostý. Vybavený místem, výhledem je vilou.

Valašská, avšak dnes. Spíš charakterem. Obyčejností až prostotou. Vztahem ke krajině. Materiálem. Barvou. Vyrůstá ze zdejší kultury, ale patří současnosti.

Dům, kde se okno stává prostorem. Od stěny ke stěně, od podlahy ke stropu. I 6×3 m. Vznáší se, odsouvá. Zcela zmizí, když je třeba. Hranice se rozplývá.

Architektura, to jsou stěny. A strop. Okna mezi nimi. A prostor mezi nimi. Jeho atmosféra.

Na začátku byla úvaha, co je to dobré okno. Přešlo v otázkou, co je dobrý dům. Co je dobrá architektura. Ke vztahu architektury, člověka a krajiny kolem. Vila Nic je pokusem dovést i skrze okna tento vztah do krajnosti.